The Top Games

Skvělé hry, které stojí za to.

 

  1. Neunáhlit se, netlačit je, když tlačí čas (raději pořádně připravit)
  2. Zvážit, zda je dost lidí u her, které nejdou opakovat u jedné generace
  3. Neodfláknout je!
  4. Dbát na atmosféru a design okolo.
 

Pentagonála

Autor: Opicakuz
Zdroj: Napsal a na vlastní kůži vyzkoušel v oddíle SKASAPA: Evžen Bílek – Brtník 20. 7. 1994
Zapsáno: 15. 2. 2011 v 21.27
Zhléhnuto: 22564 krát (14 denně)
Parametry: Nezávislé na prostředí, Na ven, Bojovka,S násilnými prvkyZážitková / inscenační, Táborový den / hra na pozadí
Potřeby: Kartičky se seznamem lidí, které je třeba zabít, zbraně
Zabij ostatní čtyři spoluhráče než tě dostanou

Pravidla

Napsal a na vlastní kůži vyzkoušel v oddíle SKASAPA: Evžen Bílek – Brtník 20. 7. 1994 

Co znamená slovo: Pentagonála? 
Dle Naučného slovníku označuje slovo „pentagonála“ řeckou číslovku 5. Kromě toho se slovo penta používá téměř ve všech jazycích, jako první část složených slov s významem pět, pěti… 
Například: Pentagon – pětiúhelník. 

V našem případě slovo Pentagonála je použito jako název hry, které se účastní pět hráčů. Hra Pentagonála má svůj původní základ už ve starém Římě. Za ta léta nánosu času se už dávno zapomnělo, kterého šprýmaře napadlo přenést jednu stolní hru do reálu. To znamená, že hrací desku zaměnil s arénou amfiteátru a kostěné figurky nahradil živými lidmi. 

Kde se získali zájemci o tuto hru? Na základě studia původních pravidel se dá lehce usoudit, že spotřeba hráčů pro jedno kolo hry byla obrovská. Ve starém Římě však tyto problémy neměli. Otroků a zajatců získaných při výpadech do barbarských zemí bylo vždycky dost. 
Tak se stalo, že na začátku každého kola hry, stálo proti sobě pět hráčů, pět zbraní a na konci vždy jen jeden vítěz. Tak si jeden z pěti zúčastněných hráčů vybojoval svobodu a právo žít. Ostatní, bohužel, odešli hledal štěstí do jiných životů. 

Současná podoba PentagonáIy je však už jiná. Stále však zde platí jedno z původních pravidel: „Vyřaď ze hry své ostatní protihráče a to tak šikovně, aby oni nevyřadili ze hry tebe." Prostředky a způsob, jak toho docílit, jsou však už úplně jiné. Jaké? Zahrajte si hru Pentagonálu a dozvíte se je. 

Hra pochází ze stejného zdroje jako známá hra jménem Most. 

Úvod ke hře 

Pravidla hry jsou tajná a seznámí se s nimi jen ti, kteří budou hru hrát. Hraje pět hráčů. Úkolem každého hráče je vyřadit své ostatní protihráče ze hry tak šikovně, aby oni nevyřadili jeho. 
Hraje každý proti každému. Každý hráč se snaží vyřadit ostatní podle seznamu jmen jeho protihráčů, který obdrží na začátku hry. Dané pořadí jmen musí hráč dodržovat. Každý seznam má jiné pořadí jmen. Každý ví, kdo hraje v jeho skupině. Zná také jeho pořadové číslo. 

Každý má svůj seznam s pořadím.jmen jak musí postupovat, ale nikdo nezná seznam pořadí, kteří mají jeho protihráči. 
V družstvu je na začátku hry pět lidí a možnost volby pěti druhu zbraní. Každý hráč může použít na každého protihráče jen jeden druh zbraně dle svého vlastního uvážení. Po úspěšném použití zbraně (v útoku či při obraně) nesmí tuto zbraň již v dalších soubojích použít. 
Vítěz je pouze jeden. 
Hra je omezena časově. 
Hrát se začíná jednu hodinu po rozdělení pořadí. Jedno družstvo: pět lidí, tj. jedno kolo hry. 

Rozdělení pořadí 

Použije se k tomu hrací deska ve tvaru pětiúhelníku. Přidělení pořadového čísla a seznamu pořadí se děje o samotě, pouze v přítomnosti rozhodčího a hráčů. 

Postup 

Hráč si podle hracího plánu vybere číslo od 1. do 5. a současně si zvolí jednu barvu z pěti možných barev (červená, zelená, oranžová, modrá a žlutá). Na základě volby příslušné barvy a čísla získá hráč i příslušný seznam se jmény svých protihráčů, dle kterého musí své soupeře vyřazovat ze hry. K dispozici je 25 kombinací čísel od 1. až do 5. a lze proto vytvořit celkem 25 seznamů. Tyto kombinace jsou známy pouze rozhodčímu hry. Poté, co si účastníci jednoho kola vyberou příslušnou kombinaci čísla a barvy, rozepíše rozhodčí o samotě seznamy pro jednotlivé hráče na kartičky na nichž také vyznačí čas zahájení příslušného kola hry. S pravidly hry PENTAGONÁLA jsou hráči seznámeni potom, co si vyberou své pořadí na seznamu. Pravidla hry se nesmějí porušit. Který hráč poruší pravidla je okamžitě vyřazen ze hry. Současně může probíhat i několik kol PENTAGONÁLY. Každé hry se samozřejmě účastní jiní hráči. 

Pravidla 

Každé kolo Pentagonály trvá 48 hodin čistého času. Hraje se všude a nepřetržitě. Výjimky jsou uvedeny níže. V případě ohrožení hráče (to znamená: tehdy kdy je napaden jiným hráčem tzn. útočníkem) může napadený hráč nejdřív bránit sám sebe a tím svůj seznam s pořadím útoků změnit. Po zažehnání ohrožení, či odvrácení útoku, postupuje hráč dále dle svého seznamu. 
Lze předpokládat, že za nedlouho bude v seznamu málo lidí. Informace o tom, kdo je vyřazen ze hry a kdo není, podává pouze rozhodčí. Vítěz souboje oznamuje své vítězství také pouze rozhodčímu. V praxi se nám osvědčilo, když hráči měli na hlavě čelenku nebo šátek, které po vyřazení sundali. V případě probíhajícího souboje dvou hráčů (útoku), nesmí ostatní protihráči využít příležitosti a varovat, či přerušit jejich souboj svým vlastním útokem. Výjimka je jenom tehdy, když se tak stane náhodně a přerušení útoku zaviní někdo jiný, nezúčastněný hry. V tomto případě měl útočník dávat více pozor na své okolí a zmaření jeho útoku je jeho chyba. 
Vyřazení účastníci z probíhajícího kola hry do dalšího průběhu hry už nijak nezasahují. 
Jestliže není výsledek útoku jednoznačný, akce se nuluje a souboj začíná za 45 minut znovu (pokud do té doby není jeden z hráčů vyřazen jiným dosud hrajícím). Rozhodčí v tomto případě neradí a nesoudí kdo měl pravdu a kdo ne. Jestliže se oba dva soupeři nemohou nebo nechtějí dohodnout o výsledku útoku, jsou automaticky vyřazeni oba dva ze hry. Zákaz hry je ve stanech a příbytcích hráčů nebo ostatních lidí, na toaletě či jiných příležitostech jako jsou nástupy na táborech nebo hrací doby celotáborové hry. (Omezení se upraví dle místních podmínek kde se hraje PENTAGONÁLA. Je možné hrát Pentagonálu pro drsňáky při které se hraje úplně všude.) 
Je zakázáno manipulovat s věcmi svého soupeře a využívat je k vylákání či zneškodnění jejich majitele. 
Hraje se nepřerušovaně po celých 48 hodin. Jediné místo, kde může být napadený v klidu je jeho příbytek a toaleta. 
V případě, kdyby byli v jednom příbytku dva protihráči, je pro ně neutrální zóna v rozsahu tří metrů okolo něj. Jestliže vzniknou pochybnosti o správné vzdálenosti pro vedení útoku, nechť si hráči příslušnou vzdálenost sami odměří. Počátek zóny je obvodová stěna příbytku. (Toto pravidlo platí pouze tehdy, jestli dojde k souboji mezi těmito dvěma hráči. Pro ostatní hráče toto omezení neplatí.) 
Je zakázáno, aby se dva nebo ostatní hráči domluvili proti jednomu. Každý hraje samostatně na vlastní pěst. 
Taktéž žádný z hráčů nesmí požádat otevřeně někoho jiného o pomoc, či jinak se dohodnout a využít nehrajícího k vyřazení svých protihráčů. Samozřejmě je to něco jiného v případě, kdy dotyčný použije lsti. 
Útočník nemusí dat nijak najevo, že je na válečné stezce, a nemusí předem svého protihráče upozornit na možnost útoku z jeho strany. 
Vyhrává ten z pětice hráčů, který zůstane poslední nevyřazený. 
V případě, kdy po vypršení limitu 48. hodin omezující jedno kolo hry zůstane větší počet hráčů, lze hrací dobu nastavit o další hodiny. V nastaveném čase se však už hraje bez omezení. Nová pravidla určí rozhodčí hry. 
Zbraně 

Zbraně lze měnit dle ročního období, či místních podmínek kde se hraje PENTAGONÁLA. Uvádím zde malý příklad. 

1. Vylít někomu vodu za krk. Vyřazený musí mít mokrá záda. Pozor, útočník ho nesmí postříkat. Útok musí být veden z bezprostřední blízkosti a musí být použity minimálně 3dl vody. Zákaz ve studeném a deštivém dni (určí rozhodčí hry). V zimě vodu může nahradit sníh. 
2. Sundat někomu z hlavy čepici, šátek nebo čelenku. 
3. Připíchnout někomu na košili, tričko nebo plavky kolíček na prádlo. 
4. Zasunout za košili, kalhoty, plavky či tepláky smrkovou větvičku. Min. 20 cm dlouhou. Větší část větvičky musí být zastrčena tak, aby nevypadla. 

5. Zasunout za košili, kalhoty, plavky či tepláky jednu kopřivu. Pozor, nesmí vypadnout. 
6. Šiska za kalhoty, trenky atd. nesmi vypadnout. 

Kombinace čísel a barev pro vytvoření seznamů s pořadím hráčů 

Je dán seznam pěti hráčů. Pro příklad uvedu Filip, Katka, Jirka, Petr a Lucka. Každý hráč si vybere kombinaci barva + číslo. Od toho se odvíjí pořadí. Např. Petr s vybere kombinaci oranžová 2. (23415) Potom jeho pořadí lidí, které má zabít bude vypadat takto: 
2. 3. 4. 1. 5. 
Filip Katka Jirka Petr Lucka 

Nemůže ale vyřadit sám sebe a proto se pořadí posouvá. Výsledný seznam jmen pro vyřazení vypadá takto: 

1. Filip 
2. Katka 
3. Jirka 
4. Lucka 

Petr nesmí zabít Jirku, než zabije (nebo ji zabije někdo jiný, kdo ji má na seznamu) Katku a Filipa. (Filipa jako prvního). 


Barva/číslo 1. 2. 3. 4. 
žlutá 12345 21354 31254 51423 
oranžová 13254 23415 31452 52314 
modrá 14235 23451 32451 52413 
červená 15243 24315 43521 53412 
zelená 15234 25314 45312 54321 

Celkem je možné sestavit 25 kombinací různých seznamů s pořadím hráčů. Tato tabulka by měla být známa pouze rozhodčímu. 

Bylo by dobré, aby si hráči v dalším, opakovaném kole hry vybírali vždy jinou kombinaci. 

Je zakázané, aby někteří z hráčů měli stejnou kombinaci čísel a barev. Zkrátka v jednom kole PENTAGONÁLY musí být pět různých seznamů.
 

Helena Kellerová

Autor: Opicakuz
Zdroj: Fond her, Instruktoři Brno (ISBN: 8025116753)
Zapsáno: 17. 4. 2015 v 01.35
Zhléhnuto: 5019 krát (24 denně)
Parametry: Do místnosti, Na ven, Na inteligenci / paměť, Hra pro učení či vzdělávání, Morální / sociálníDivadelní / dramatická, Zážitková / inscenační, Rukodělková / tvořivá
Potřeby: výběr hudby, modelína (hlína), předmět na poznávačku
Mark Twain prohlásil, že nejzajímavější osobností 19. století byli Napoleon a Helena Kellerová. Kdo byla Helena Kellerová? Žena, jejíž život byl vlastně jen vytrvalým snažením po tom dělat vše, co dělají druzí, a dělat to dobře.

Pravidla

Účastníci jsou po jednom nebo po menších skupinkách dovedeni do místnosti a usazeni Při tom tiše hraje hudba. Poté, co si všichni našli své místo, hudba zesílí. Necháme účastníky, aby se zklidnili a začali se cítit na svém místě příjemně a bezpečně a necháme je chvíli poslouchat hudbu. 

Vypravěč 1 
Mark Twain prohlásil, že nejzajímavější osobností 19. století byli Napoleon a Helena Kellerová. Kdo byla Helena Kellerová? 
Žena, jejíž život byl vlastně jen vytrvalým snažením po tom dělat vše, co dělají druzí, a dělat to dobře. Helena Kellerová se narodila ve Spojených státech v Tuscumbii, maličkém městečku ve státě Alabama, dne 27. června 1880 v zámožné jižanské rodině. Helena byla pěkné a zdravé dítě až do svých dvaceti měsíců… 

Vypravěč 2 
“Jak to s ní vypadá, pane doktore?” zeptá se otec polohlasně. Starý doktor se ohlédne a sejde po schodech dolů do zahrady, aby paní Kellerová nemohla jeho slova slyšet: “Říkám to velice nerad, věřte mi, ale… měl byste svou paní… připravit na nejhorší. Je mi to moc líto… Je to těžká mozková choroba. A já opravdu nevím o jediném případu kdy by to děcko přežilo. A Helence je rok a půl… Prakticky nemá naději. Medicína je někdy strašné řemeslo…” 

Vypravěč 1 
Navzdory prognóze rodinného lékaře malá Helena svou nemoc překonala. Její rodiče tehdy ještě netušili, nemohli tušit, že jejich dítě se k nim z náruče smrti vrací slepé a hluché a odsouzené k němotě. Že mu od této chvíle zbývá k poznávání světa pouze hmat, chuť a čich. A mozek, který jednou odborníci označí za geniální…. 
Její nemoc byla první a největší překážkou, kterou Helena musela na své cestě životem překonat. Mělo jich však být ještě mnoho… 

píseň Bílá hůl / Tmavomodrý svět / jiná s tématikou slepoty 

Vypravěč 1 
Nevidomému dítěti se podnětů dostává převážně pomocí hmatu a sluchu. Jeho svět sahá tak daleko jako jeho ruce. Své bližní poznává podle hlasu, podle dotyku rukou. Jejich podobu zná pouze svýma rukama a nedokáže si ji ani představit, protože nikdy žádný obličej nevidělo. Ve známém prostředí se pohybuje jistě a bezpečně, ale vystrčte ho před dům na ulici a je to, jako kdybyste zdravého člověka vysadili uprostřed noci v cizím městě v neznámé zemi. 

Neslyšící dítě není uzavřeno svou vadou v prostředí, kde žije. Přestože je pohromadě s ostatními lidmi, je odsouzeno do role pouhého pozorovatele. Neslyšícímu člověku totiž schází základní prostředek mezilidské komunikace – řeč. Má uši, ale neslyší jimi, má hlasivky, ale nedokáže je použít k dorozumění se s ostatními. Jako byste stáli za skleněnou stěnou a do dění kolem vás měli jen velmi omezenou možnost zasáhnout. 

Dítěti, které nevidí sice trvá déle, než si osvojí řeč, protože nevidí, jak lidé kolem něj mluví. Když se to však naučí, používá řeč s jakousi zvláštní vášní, je to pro něj totiž prostředek, jak poznat a uchopit svět. 
Dítě, které neslyší, nemá řeč. Řeč nejen jako nástroj dorozumění, ale jako nástroj myšlení. Tím, že nedokáže pojmenovat věci kolem sebe, nemá ani pojmy, pomocí nichž by mohlo myslet. 

Ale jakou šanci dostalo dítě, které ani nevidí, ani neslyší? 

hudba jako podkres 

Ocitli jste se ve světě, který je ochuzen o pestrou škálu barev a všech jejich odstínů, ve světě ochuzeném o bohatství řeči, který přesto může být zajímavý. 
• zkuste si teď představit sami sebe, svůj obličej 
• zkuste se ho dotýkat, najděte vlasy, čelo, obočí, nos, ústa, bradu – zkuste svůj obličej vnímat celý 
• zkuste si představit obličej někoho, kdo je vám blízký 

• Nyní si zkuste představit dům, ve kterém se nacházíte, jeho jednotlivé části, pokuste si představit místnost, kde se nacházíte, kde má okna, dveře… 
• Pokuste si přesně uvědomit, v kterém místě sedíte. 
• Plně se soustřeďte na své okolí a bez jakéhokoli šátrání se snažte vycítit, zda ve vaší blízkosti někdo je či nikoli. Pokud ano, tak v jakém směru. 
• Můžete si svoji domněnku ověřit rukama, šátráním se přesvědčete, zda ve vaší blízkosti opravdu někdo je. 
• Nyní vstaňte a pokuste si zapamatovat místo, kde jste seděli. 
• Přejděte k některé stěně a položte si na ni dlaně, chvíli vnímejte její povrch. 
• Otočte se a pomalu, tak, abyste se mohli přesvědčit o všech detailech, se projděte po celé místnosti. 
• Ověřte si hmatem své domněnky. 
• Po ověření se vraťte na místo, kde si myslíte, že jste seděli, a znovu se posaďte. 


Vypravěč 2 
Jednou za deštivých dnů, kdy se Helenka jen tak bezcílně potulovala domem, při jedné hře pochopila, k čemu slouží klíč. Úplně ji to omráčilo. S houževnatostí výzkumníka vyhledala, zamkla a odemkla snad každé dveře co jich v domě bylo. Bylo na čase, aby předvedla své umění světu. Když začala paní Kellerová připravovat oběd, vešla pro něco do spíže. Sotva překročila práh Helenka bleskurychle přirazila dveře a otočila klíčem. “Arthure! Pomóc! Pojď mi otevřít”, začala zoufale volat paní Kellerová na manžela. 
Otec vběhne do chodby a s úžasem se zastaví. Na prahu do spíže klečí Helenka a blaženě vychutnává maminčiny rány dlaněmi přiloženými na desku dveří. A neúnavně na ně odpovídá. 
Později pan Keller vyprávěl své ženě: “Kdybys ji viděla… Jak tam klečela u těch dveří. Asi ty rány cítila hmatem a odpovídala na každou z nich. Ona asi poprvé v životě zažila, jaké to je s někým si povídat.” 

Vypravěč 1 
Tato událost poprvé nastolila problém, o kterém manželé Kellerovi věděli, že jednou musí přijít. Helenka od samého počátku cítila zřejmou potřebu nějakého dorozumívání s okolím a začal si postupně vytvářet různá znamení: zakroucení hlavou znamenalo NE, pokývnutí ANO, když chtěla jíst, napodobila ukusování z krajíce chleba. Také maminka ji postupně mnohému naučila. V pěti letech se například naučila skládat čisté prádlo a bezpečně rozeznat své vlastní od ostatního. 
Ale to všechno bylo pudové nebo mechanicky naučené jednání bez jakékoli účasti myšlení. K myšlence je třeba slov a Helenka slova neznala. Dokonce neměla ani potuchy, že něco takového vůbec existuje. V těchto letech svého života žila Helenka bezvýhradně okamžitou přítomností, bez minulosti, bez budoucnosti. neměla k dispozici nic, na základě čeho by si mohla cokoli zapamatovat, na základě čeho by si mohla minulost či budoucnost představit. 
Byla obklopena absolutní tmou a absolutním tichem. Až dosud v tomto mlčícím a temném světě žila s dětskou samozřejmostí. Teď ho začala s rostoucí palčivostí pociťovat jako nesnesitelné vězení. 
Od jeho zámku však nikdo klíč neměl. 

Na základě této příhody se Kellerovi rozhodli a 3. března 1887, tři měsíce před jejími sedmými narozeninami, dostala Helena vychovatelku. Kdo tehdy mohl tušit, co dokáže mladičká, teprve devatenáctiletá Anna Sullivanová? [salivenová] 

Anna Sullivanová 
Prvním mým úkolem bylo odnaučit Helenku jejím záchvatům vzteku a zlosti. Byla umíněná a jakmile jsem se jí snažila přimět k něčemu, do čeho se jí nechtělo, okamžitě nasadila celý svůj arzenál zlostných výbuchů, při kterých se válela po zemi, křičela na celé kolo a mlátila kolem sebe. Měla to vyzkoušené, nikdo se jí totiž nikdy vzepřít nepokusil. Rodiče se nemocnému dítěti snažili vyhovět ve všech jeho rozmarech. Byla jsem první, na koho tohle neplatilo. 
Když je venku hezky, trávíme s Helenou téměř všechen čas v zahradě. Po snídani chodíváme ven \\\„pozorovat\\\“ lidi při práci. Helena se už naučila trochu šít, plést a háčkovat. Hlavně se ji ale snažím naučit chápat, co se kolem ní děje, a učím ji některým slovům. Upravila jsem pro ni prstovou abecedu pro hluchoněmé a téměř pořád jí píšu na ruku názvy předmětů, se kterými se setkává. Občas sice náhodně použije znak pro některé slovo – PANENKA, HRNEK, PES, MLÉKO, MÍČ, BONBON… ale vůbec nechápe jeho význam, stejně jako nechápe význam mého psaní na její ruku. A především neví, že každá věc na světě má své jméno… 


Hudba jako podkres 
Nachystejte před každého nějaký drobný předmět (podle vyspělosti účastníků vyberte předměty snadnější/obtížnější k poznání poslepu) 

Znovu se plně soustřeďte. Před každým z vás leží předmět, najděte si jej a zkuste poznat, o jaký předmět jde. 
• Zapamatujte si každý jeho detail. 
• Stačí. Položte jej zpět.” 

Seberte předměty. 

Vypravěč 1 
5. dubna 1887, měsíc po příchodu Anny Sullivanové, se stala příhoda, která od základu změnila dosavadní Helenin život. 

Anna Sullivanová 
Byly jsme s Helenou v zahradě. Došly jsme k pumpě. Podala jsem Heleně hrneček, nastavila jí ruku pod pumpu a začala do hrnečku pumpovat vodu. Voda přetekla a rozlila se jí po ruce – a vtom jsem jí napsala do dlaně volné ruky V-O-D-A. Zůstala náhle stát jako přimražená, hrnek jí vypadl z ruky a její tvář dostala nový, neznámý výraz. 

Helena Kellerová 
Najednou mnou projelo něco jako mlhavá, nejasná vzpomínka, záblesk vrátivší se myšlenky…Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce!!! Toto jediné slovo probudilo moji duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost!… 

Anna Sullivanová 
Rychle si dřepla na bobek, dotkla se země a chtěla znát její název. Pak ukázala na pumpu, na hrnek, na mě, – na každou věc, které se dotkla, – chtěla znát jejich jména. Byla strašně rozrušená, posedla ji obrovská touha po poznání!… 
Během několika hodin se naučila znát třicet slov. 

Hudba jako podkres 
Při této aktivitě je důležité, aby byl účastníků sudý počet – není-li utvořte trojici, nebo zapojte jednoho z vedoucích. 
Plně se soustřeďte a vnímejte okolí, spojte se s někým, kdo je ve vaší blízkosti. 
• pouze vzájemným dotykem dlaní zkuste poznat, o koho jde, zda se jedná o ženu nebo muže. 
• Uvědomte si, zda je vám ruka sympatická. 
• Zkuste do dlaně, které se dotýkáte, vepsat psacími písmeny nějaké slovo. Pak počkejte, jestli do vaší dlaně přijde jako odpověď totéž slovo jako potvrzení, že bylo správně pochopeno. 
• Vyměňte si role. Ti, kteří psali první slovo, budou teď “poslouchat”. Až slovo zachytíte a budete si myslet, že ho chápete opakujte ho do dlaně, která ho “vyslovila”. 

Vypravěč 1 
Po pěti dnech od příhody s pumpou, 10. dubna 1887. 

Anna Sullivanová 
Helena dělá ze dne na den, z hodiny na hodinu velké pokroky. Připomíná to téměř výbuch sopky. Helenčin mozek, ležící plných šest let nuceně ladem, se probudil k životu a není k zastavení. Všechno teď musí mít své jméno. Při každé naší vycházce se horlivě ptá na jména věcí, kterým se ještě nenaučila. Nikdy není unavená a každého, koho potká se snaží naučit prstovou abecedu. 
Helena se učí jednotlivým slovům tak snadno a rychle, že mě napadlo naučit ji rozumět plynulé řeči a vyjadřovat se ve větách. Vždyť jak se učí normální dítě rozumět a mluvit? Jednoduše – napodobováním. Slyší lidi kolem sebe mluvit a začne se samo pokoušet o mluvení. A již dlouho před tím, než vysloví své první slovo, rozumí tomu, co se mu říká. 
Tato úvaha mě přivedla k metodě, jak naučit Helenu mluvit. Budu k ní mluvit v celých větách jako k normálnímu zdravému dítěti, s tím rozdílem, že ona mě nemůže poslouchat ušima, ale rukama. 

Helena Kellerová 
Zvykla jsem si řídit se hmatem a čichem, a proto všechno, co vnímám z prostředí, které mě obklopuje, se mi zdá tak samozřejmé a obyčejné, jako bych to pozorovala zrakem a sluchem. 
Snadno vycítím, když přede mnou stojí nějaká překážka – stěna nebo zavřené dveře. Jednoho dne například někdo zavřel dveře mezi pokojem a jídelnou, které bývaly obvykle otevřeny. Poznala jsem to podle jakéhosi divného pocitu na pokožce obličeje – zdálo se mi, že bylo najednou v pokoji těsněji, nedalo se dobře chodit, nebylo možno ani volně hýbat rukou, když jsem nesla šálek čaje k ústům… 
Ačkoli neslyším, vnímám mnoho zvuků a vibrací vzduchu a podlahy. Velmi ráda mám hudbu – když si položím ruku na desku klavíru nebo stojím v jeho blízkosti, cítím jeho zvuky, všechny akordy, dokážu i rozlišit jednotlivé melodie. Líbí se mi také držet ruku na hrdle zpívajícího nebo mluvícího člověka – mohu tak dokonale poznat hlas toho, kdo mluví či zpívá. 

Anna Sullivanová 
Vždy, když ji naučím nějakému novému slovu, snažím se vysvětlit jí jeho význam pomocí již známých slov a později nové slovo použít v rámci jednoduché věty v pohádce nebo povídce. Někdy však nastaly nečekané potíže, které jsem nedokázala Heleně vysvětlit. 
Ať vyťukávala trpělivé Belle slovíčka na packu sebezřetelněji, pes ji nanejvýš přátelsky olízl nos a nic. Nerozuměl ničemu. 
Jednou mi Helena natrhala kytičku fialek a nasypala mi ji do klína. Vím, že Helenka nesnese polibek od nikoho jiného než od matky, proto jsem ji objala a vyhláskovala jí do dlaně: “Miluji Helenu.” “Co je to miluji ?” Zeptala se Helenka. Vzala jsem Helenčinu ruku a přitiskla ji na její vlastní hruď “Tady je láska,” vyhláskovala jsem. V Helenčině tváři se objevil údiv, ne však pochopení. V nesmírných rozpacích se snažila chytit něčeho co už zná. Dotkla se fialek v mém klíně a zeptala se: “Je to láska ?” zavrtěla jsem hlavou. A protože si Helenka zatím nedovedla představit nic krásnějšího, než to teplé nahoře ukázala s nadějí ke slunci: “Je to láska ?” 

Helena Kellerová 
Slečna opět zavrtěla hlavou. Byla jsem zklamaná a zmatená a vůbec jsem nedokázala pochopit, proč mi slečna Sullivanová nedá tu lásku jednoduše do ruky! 

hudba jako podkres 
rozdat před každého kousek keramické hlíny nebo modelovací hmoty (osvědčila se voňavá plastelína) 

• Šátráním rukama před sebou si najděte kousek modelovací hmoty a v průběhu jedné skladby z ní zkuste něco vyrobit. 
• Pokuste se představit si svůj výrobek. 
• Pokuste představit si jeho barvu. 
• Pomalu ukončete modelování a položte svá díla před sebe. 

Sesbírat 

Helena Kellerová 
Vidomí a slyšící lidé vidí tváře a slyší hlasy jiných lidí, pamatují si rysy jejich tváří i odstíny hlasu. U mne je poznávání lidí trochu složitější. Nemohu si prohlédnout příchozího od hlavy k patě, tím méně v prvním okamžiku, kdy se poznáme. Poprvé, když se s někým seznamuji, podá mi ruku, jak je obecným zvykem. Když stisknu podanou ruku, musím sledovat a zapamatovat si nejen zvláštnost pokožky, její hladkost, drsnost, teplotu, vlhkost, ale i tvar ruky a všechny charakteristické zvláštnosti každého podání ruky. 
Všechny své přátele a známé bezpečně poznám podle jejich rukou, některé dokonce poznám podle zvuku jejich kroků, hlasu nebo podle vůně. Slečnu Sullivanovou poznám ihned, ať se jí dotknu na kterémkoli místě těla. Zdá se mi, že ruce člověka mohou být neméně výrazné jako jeho hlas nebo oči. Hněvá-li se člověk, je-li nespokojený, spokojený, unavený nebo veselý, jeho pocity jsou zřejmé, velmi patrné i ve všech pohybech jeho rukou, dokonce i ve způsobu jeho chůze. Čichem okamžitě poznám, je-li někdo v místnosti a jdu rovnou k němu. 


hudba jako podkres 
V malých nádobách připravené vonné ingredience (koření, rostliny, tekutiny) roznášíme mezi účastníky a necháváme je přímo přivonět 

Pod vaším nosem se teď objevují různé vůně. Nesnažte se dotýkat věcí, které vůni vydávají. Snažte se jen přivonět a uvědomit si, která věc takovou vůni vydává. 
• zkuste si uvědomit, kdy jste tuto vůni cítili naposledy 
• zkuste si uvědomit, jak často cítíte tuto vůni a kde 

Vypravěč 2 
S přibývajícím počtem naučených slov u Helenky narůstala touha se naučit mluvit normálně jako ostatní lidé, zejména ji poháněla skutečnost, že jejímu psaní na ruku malá sestřička Mildred nerozumí. A tak se Helena ve svých deseti letech pod vedením dobromyslné a nekonečně trpělivé slečny Sarah Fullerové, ředitelky školy pro hluchoněmé, začala učit mluvit. 

Vypravěč 1 
První hodina se konala 26. března 1890. Helena se na ni dostavila bez sebe vzrušením, ale maximálně soustředěná a rozhodnutá přemoci nebe i peklo, aby dosáhla svého. Slečna Fullerová bere Helenčinu ruku, lehce jí přejíždí svou tvář a nechává ji, aby mohla nahmatat polohu jejího jazyka a rtů, zatímco zřetelně vyslovuje písmeno “M”. Znovu a znovu. Helena to nedočkavě zkouší po ní, ale vypadá to zoufale. Nemá žádnou kontrolu, jestli vydává nějaký zvuk, a tak často vší silou vyráží domnělé “M” zcela bezhlesně. 

Anna Sullivanová 
M, P, A, S, T, I… opakuje učitelka po třicáté, po padesáté, posté. A Helena vyráží s obrovským úsilím, zatím zcela nekoordinované a neurčité zvuky. Ale postupně sem tam vysloví něco i skoro srozumitelně, alespoň natolik, že je zřejmé o jaké písmeno se pokouší. 
Sledovala jsem ten zápas se zaťatými zuby a snažila se nemyslet na to, že i kdyby se Helena naučila perfektně vyslovovat celou abecedu, čeká ji ještě pořád zvládnout téměř nekonečný počet způsobů, jak mezi sebou jednotlivé hlásky spojovat do slabik a do slov. 
To dítě bojuje o kapičky a má před sebou oceán… 

Vypravěč 2 
Někdy to vypadalo opravdu skoro beznadějně: slečna Fullerová každou chvíli vrtěla hlavou a snad po tisící Heleně opravovala výslovnost: “Znova. Špatně. Ne. Pozor na jazyk. Nahlas Helenko, nahlas!! Ne, to není ono! Rty víc k sobě!… 
Každý z těchto pokynů bylo Helence nutno vyhláskovat do dlaně… 

Helena Kellerová 
Znovu a znovu jsem kladla svoji ruku na krk slečně Fullerové a druhou na vlastní hrdlo a do omrzení se pokoušela zvládnout jednu vzdorující hlásku. Chvílemi jsem měla pocit, že to už prostě nevydržím… Oči mi padaly únavou. Udýchaná a vyčerpaná jsem se dlouhé minuty opírala hlavou o stůl. V těchto chvílích mě sílu dodávala jediná myšlenka: Mildred mi bude rozumět. Nebudu už němá. Mildred mi bude rozumět…. 

Anna Sullivanová 
Začínalo léto, a tehdy se to stalo… Už několik nekonečných hodin opakuje Helena se slečnou Fullerovou jednotlivé slabiky ME, PE, BE, VE… a znovu a do omrzení. Na Helenčině čele se objevují kapky potu, utírá je rukávem, chvíli unaveně oddychuje, pak si olízne rty, oběma rukama se chytí okraje stolu, maximálně se soustředí a s nesmírnou námahou ze sebe vypraví: “ Je teplo…” 
“ První věta…” pomyslela jsem si. “Dokáže to… Panebože, ona to dokáže!!!” 

pomalá hudba k tanci 

• Vstaňte a pokuste se jít do středu místnosti, najděte si partnera k tanci. 
• Začněte tančit. 
• Zkuste pouze hmatem poznat, s kým tančíte. Je vám blízký? 
• Nyní se přesvědčete, zda je váš tip, o koho jde, správný. Můžete si ověřit každý detail jeho ruky, vlasů, oblečení. 
• Neměli byste chuť se k němu více přitisknout? 
• Teď asi víte, kdo je vaším partnerem. Pusťte se, jděte od sebe každý na opačnou stranu. Posaďte se a vnímejte hudbu do posledního detailu. 
• Zkuste pohybem vyjádřit pocit, který ve vás zanechává. 


Helena Kellerová 
Mnoho vidících lidí se často zajímá o to, mohu-li si představit tu nebo onu barvu. Někteří se dokonce ptají, zda je možno hmatem rozeznat barvy… 
Ovšemže ne. Užívám sice slovníku vidomých lidí, mluvím o barvách a jejich odstínech stejnými slovy jako oni, ale představit si je nedovedu. 
Když jsem byla mladší, často jsem chtěla po svých blízkých, aby mi vysvětlili různé barvy. Například jednou mi ušili pěkné vlněné šaty a řekli mi, že mají barvu jako bílá káva. Svým střihem se mi šaty velmi líbily, a proto jsem chtěla vědět, jaká je barva bílé kávy. Řekli mi:\\\„Zcela taková ,jako káva s mlékem.\\\“ 
Ovšem, představila jsem si vůni i chuť kávy, ale barvu nikoli. Místo barvy jsem si představila své šaty, které jsem velmi pozorně ohmatávala, ačkoli jsem dobře věděla, že prsty mi nepomohou poznat \\\„kávovou barvu\\\“. 
Jindy jsem se ptala, jakou barvu má moje šála, a dozvěděla jsem se, že je barvy pískové. \\\„Jaká je ta písková barva?\\\“, ptala jsem se. \\\„Přesně taková, jako je písek. Představuješ si?\\\“ 
Jasně jsem si představila písek v naší zahradě, který děcka rozsypávaly lopatkami a kbelíčky. Potom jsem si představila břeh řeky, mnoho vlhkého a chladného písku. Nakonec jsem si představila i známou pláž na mořském břehu se suchým, horkým pískem, do kterého jsem zarývala nohy. Ale nic z toho mi nedalo představu o pískové barvě… 

hudba jako podkres 
Pohodlně se posaďte, vnímejte hudbu a nechte se vést slovy, která k vám budou doléhat. 

Představujte si, jak ležíte na jarní, sluníčkem vyhřáté louce, všude okolo poletuje a bzučí plno broučků a včel, které přeletují z květu na květ a pilně sbírají žlutavý prášek z pestrobarevných květů. Tráva zlehounka šustí, to jak si s ní pohrává svěží větřík. Nad hlavou se honí bílí beránci na jasně modré obloze. Pod bílými mráčky poletuje s rozepjatými křídly pták. Krouživým pohybem se blíží k zemi. Už slétl až dolů a hopká k nám. Najednou se v tetelení vzduchu mění ve strakatou krávu. Je vidět jakoby zahalena v mlze, spásá tu svěží krásu, nic po ní nezůstane. 
Mlha pomalu mizí a kráva se přeměňuje v nádherného koníka, běží k nám. Pohybuje se tak lehce, jakoby se ani země nedotýkal, už je skoro u nás. Tu se z druhé strany neuvěřitelnou rychlostí řítí vlak, houká a rachotí, vypadá úplně děsivě. Řítí se rovnou na koníka a chce ho přejet. Musíme ho zachránit, ale času je tak málo, vlak je čím dál tím blíž. Otevřete pusu a koník se do ní schová. Vlak se zuřivým rachotem projede, už i koncová světla mu pomalu mizí v černém tunelu. 
Je znova klid. Už můžete koníka pustit. Tak, vyskočil ven a běží dál svojí cestou až zmizí za cípem lesa. 
Jste zase sami, okolo bzučí včely, větřík pofukuje a sluníčko příjemně hřeje, na obloze si opět bělostné mráčky pohrávají jeden s druhým, občas se sluníčko schová, ale jen na krátkou chvíli. 

Znovu vstaňte a hledejte ruku, která vám bude příjemná. Nedotýkejte se ničeho jiného než rukou ostatních. 
• Pokud najdete tu správnou a už nechcete hledat dál, zkuste si i se svým partnerem najít opět místo k sezení (nebo si můžete ještě chvíli zatančit). 

Vypravěč 1 
Helena Kellerová, narozená 27. července 1880 v Alabamě, od dvacátého měsíce svého života zcela slepá a hluchá, vystudovala prestižní dívčí gymnázium v Cambridge a poté literaturu a dějepis na Harvardské univerzitě v Bostonu. Naučila se hovořit. Kromě angličtiny ještě plynně německy, francouzky a latinsky. 
Po získání akademického titulu pracovala v Massachusettské [mesečusecké] komisi pro nevidomé a podílela se na činnosti mnoha spolků na pomoc nevidomým. Už od dětství si dopisovala s řadou vynikajících osobností veřejného kulturního a politického života a získala je pro věc výchovy a vzdělávání nevidomých. Byla poradkyní pro mezinárodní styky při americkém slepeckém svazu. Psala články do novin a vydala několik knih o svém životě. 
Stále se uznávanou americkou spisovatelkou a získala řadu čestných doktorátů a dalších poct. 
Zemřela 1. června 1968 v Connecticutu [konektikatu] ve věku 88 let… 

pomalá, klidná a tichá hudba 

doprostřed místnosti nachystejte několik zapálených svíček 

Až se vám bude chtít, můžete si pomalu sundat šátky