Tajný bod: Vlčice

,,Hmmm, palestína jo? A žlutá? Proč ne modrá? No to je jedno. Ale kdo jí má, je v Kmeni. To je dost zajímavé a lákavé.“ Tyto otázky, jsem si kladla s příchodem do oddílu Poutníci. Fajn, udělám si Základní oddílovou zkoušku. Děti mi s tím určitě pomůžou. Tajného bodu jsem se hodně bála. Je takových věcí co neumím, nezvládám úplně suprově, či z nich mám respekt. No, nevadí, až přijde ten správný čas…nějak to dopadne. 

vlcice-kmen-1-nahled

Čas letěl. Občas mě přepadla myšlenka, ha, že by…? No tak ne. Jeden čas jsem se tím, tak zabývala, až jsem si hlídala, všechno co dělám. ,, Tak, STOP!“ Tento oddíl takhle nefunguje. Jsou se mnou, ne proti mně.! Vypustila jsem to z hlavy a opravdu začala žít v oddílu jak se má.


Jednoho krásného dne byla porada. Byla u Vačice doma. Všechno jako vždy a najednou… kdo bude dávat ramcák na tábor (Ramcák – Ochránci světla) dohromady? Najednou zjišťuji, že moje jméno je v permanenci. „Co? Já? No, ne, to nejde.“ Bylo zbytečné se obhajovat. Cože, Bláťa souhlasí?. Tak jinak, vrhám neskutečně smutný pohled na Michala – Vačici (takový pohled jsem nedělala ani u maturity). Nic, neviděl, neslyšel, nevnímal. Šeptám ,, Michale, to nemůžeš dopustit, já a ramcák.“ Michal ,,Ty to zvládneš.‘‘ Ano, tušíte správně, ale já netušila.


Proč mám skládat ramcák já, odpovědí bylo mnoho. Musím více komunikovat, orientace v dokumentech na disku. Jasně, abych se více seznámila s dějem hry Škola magie a umění. Tajný bod mě ale vůbec nenapadl. Když jsem nevěděla, stačilo se zeptat. Všichni mi rádi pomohli. Stačilo jen napsat nebo zavolat. Nikdo mě neodmítnul.


Pár dní před táborem bylo takové to ticho kvůli ramcáku. Napadlo mě. Děje se něco, dala jsem tam vše? Nic, odpovědi byly takové,, jo, v pohodě. Tak fajn, dneska návštěvní den, super, ples, bezvadný. A ramcák funguje. Jdu číst pohádku Ádě do stanu, ta chce ale Vačici. "Áďo, Michal tu momentálně není, určitě za chvilku přijde. Do té doby ti budu povídat já .“


Po mém slibu Adélce, se objevilo velké světlo, nebo jiné než je od svítilny. Napadlo mě "sakra, co tu dělají s tím světlem?“ A z venku se ozval hlas Lentilky "Dano pojď ven“. Odpovídám: "Lentilko, já nemůžu…“ a vykouknu ven ze stanu. HA. Lentilka s loučíííííí, vauhh. A
palestinou na krku.

Lentilka mě vede cestou k molu. Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Je to krátký kousek cesty tak cca 2–3 min. Zdálo se mi, že jdeme půl hodiny.

Došly jsme ke kmenové radě. Bylo to fantastické, tajemné, nádherné. Náčelnice Kmene začala mluvit. Jako první mi bylo oznámeno, že jsem tajný bod splnila. Jako druhé, že mým úkolem byl ramcák. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla mi předána palestina. Až když jsme se šli fotit na molo, tak mi to došlo. Začala jsem projevovat radost a všechny objímat. Byl to opravdu dost zajímavý a na zážitky plný a emočně nabitý den. Ale chci říct, že ty dny s vámi ,, Poutníci“ jsou k nezaplacení. Za žádný peníze nekoupíte úsměvy od srdce. Plno zážitků, které vyprávím jsou díky vám. Světlo vaším krokům a děkuji.