Poutnický Top Gear: čtvrtý ročník

topgear-16-hlasovani-nahled

Již počtvrté jsme organizovali potrhlý recesistický závod Poutnický Top Gear. Více se o něm dočtete zde.

 

 

 

Účastníci

Bebina a Opičák: dětský kočárek ve zbídačeném stavu (foto)

Miky a Bláťa: skládačky (dětské koloběžky) (foto)

Mates: botky do robotky (chůze)

Michal: dopravní prostředek pod krycí přesmyčkou „kalbyš pěvkus“

____

Výsledné pořadí těžko určit, jelikož např. Bláťa s Mikym volili jiné dopravní prostředky kvůli poruše, ale vyhrál Mates, který do cíle dorazil první!

 

Fotogalerie: http://poutnici.desitka.cz/fotogalerie/114

 

topgear-16-trasy-nahled

SELFÍČKA U KAŠNY VE VLAŠIMI

obrazek obrazek obrazek
obrazek    

VIDEO

ZPRÁVY Z CESTY

Bláťa před závodem: Lidi, držte nám od zítřejší sedmé hodiny ranní palce, protože s Mikym v oddílovém závodě Poutnický Top Gear 2016, 80 km dlouhém, jedeme pro zlato! Naším pekelným strojem, který nás doveze zdárně až do cíle není nic jiného než supermegaukulele skládací koloběžka! :D Co víc si přát.

topgear-28-nahled

Opičák před závodem: Neasi! Tímhle tahle akce málem začala, ale pak jsme se s Bláťou podělali.

topgear-1-nahled

Opičák před závodem: „Hm, se zlepší.“

topgear-2-nahled


PÁTEK

Bebina a Opičák: Tak my s Bebčou vyrážíme v cca 14:30. Včera toužila po ochutnávce nemocniční stravy.

Bebina a Opičák: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak praví staré přísloví. Štěstí přeje připraveným.“

topgear-3-nahled

Bebina a Opičák, 14:50: Vyrážíme.

Bebina a Opičák, 16:37: Opouštíme Prahu a jedeme dál!

topgear-4-nahled

  • Mates: Kde přesně jste? Můj tip je Milíčov/Újezd či kraj Průhonic.
  • Bláťa: No ale vy se mate vozit :-D Tak co to je? A hlaste polohu.
  • Bebina: Vždyť my se na tom vozíme :D
  • Bláťa: Fotku!
  • Opičák: Bebino, co to je za pravopis?!
  • Bebina: Jinak jsme v Újezdě.
  • Mates: Tak to máte hezkých 7km za sebou. Ještě dvanáctkrát tolik a jste v Zátoce. 
Mates, 17:58: Za tři hodiny vyrážím. Tady je moje trasa https://mapy.cz/s/JTeZ. Vystoupám 1 238 m, což je jako cesta od hladiny moře na krkonošský vrchol Kamenec. A tam je krásně viz foto.
topgear-5-nahled
 
Bebina a Opičák, 18:15: Když na Top Gear, tak s parádou!

topgear-6-nahled topgear-7-nahled

 

Bebina a Opičák, 19:53: Odpadlo nám kolečko.

  • Mates: Použij svoje náhradní!

topgear-8-nahled

 

Bebina a Opičák, 20:22: Bez kolečka, bez domečku.

topgear-9-nahled

  • Bláťa: :D
  • Radka: Ubytovna pro bezdomovce je v Benešově tento víkend obsazena.

Mates, 21:02: A jdu na to!

topgear-10-nahled

  • Radka: Hodně štěstí!
  • Bláťa: Úsměv. :D

 

Mates: 21:42: První 4 km za mnou. Za chvíli bude tma. Jsem na konci Hostivařské přehrady.

topgear-11-nahled

 

Bebina a Opičák, 22:08: Dobrou noc z místa, kde nás minule chytil déšť. Blíže nemůžeme určit, anžto nemáme mapu. Usínat budeme za kašlání jelenů.

  • Mates: V Průhonicích mi přeběhla srnka přes cestu a taky pěkně chrčela.

 

Mates, 23:04: Čumim do mobilu a už jsem pětkrát sešel z cesty do škarpy. Botky do robotky dobře slouží a já jdu kolem Průhonického parku.

topgear-12-nahled

 


SOBOTA

 

Mates, 2:52: Pyšelský kostel odbíjí každou čtvrt hodinu. A ja tu pojídám cheeseburger. Za chvíli k němu sejdu a budu stoupat po žluté. Už aby svítalo, začíná být zima.

topgear-13-nahled

 

Bebina a Opičák, 5:34: Opouštíme Pyšely a přes dlažky do kopce nejede vlak. Tedy spíš kočár. :D A na snímku je postavaaaaaaaáááá! Dobré ránko všem.

topgear-14-nahled

 

Bebina a Opičák, 7:19: Ach synku, synku… Kolečko se polámalo. Ale teď pro změnu guma. Naštěstí máme fixátor.

topgear-15-nahled

 

Miky a Bláťa, 7:22: Naše crew vyráží za dobrodružstvím!

kolobky-topgear-nahled

  • Lucka: Supeeer!

 

Mates, 7:36: Rozhledna Špulka. Výhled na bílé mléko všude pod ní. Jdu si zdřímnout. Mám moc velký náskok oproti plánu.

topgear-16-nahled

  • Radka: Klidně spinkej do zítra, nikomu to vadit nebude :-) Op a Bebina projdou velmi tiše, aby tě nevzbudili.
  • Mates: To by ani nešli, oni trasu neměli přes Špulku.
  • Lucka: Jsi dobrej.

 

Bebina a Opičák, 7:52:

 

Miky a Bláťa, 8:42: Dáváme si snídani na náměstí v Průhonicích.

topgear-17-nahled

  • Lucka: Dobrou chuť a držte se,jste jedničky.

Mates, 9:10: Koukám, že jedete jak o závod. Moje poloha se změnila za poslední dvě hodiny z levého boku na pravý 

topgear-18-nahled

  • Radka: Děláš dobře, jen tak dál! :D

 Bebina a Opičák, 9:13: Jsme se zajížďkou u Bedrče. Mates, zajdem ve Vlašimi na Smažák?

  • Lucka: Mňam!
  • Radka: Vůbec ho nebuďte, posilní se, předběhne vás a máte po zlatu.

Miky a Bláťa, 10:03: Tesáku, nechal jsi tu kartáček.

topgear-29-nahled

  • Jarča: :) :) :)
  • Jarča: A kde to je?
  • Lucka: A kde nechal pastu?
  • Opičák: Ten jsme minuli a říkali si to stejné. :-D Je to před Modleticema.
  • Tesák: Ha ha ha

 

Bebina a Opičák, 10:42: Tak jsme to vylepšili.

Bebina a Opičák, 11:34: Jsme u polí blízko Vlašimi.

Miky a Bláťa, 11:39: První zádrhel u hvězdného týmu, jedna z koloběžek to má za sebou. Zahájili jsme náhradní plán! Výměna stroje v Benešově. Snad to klapne a my budeme pokračovat v závodu. Budeme Vás informovat…

topgear-19-nahled

  • Lucka: Určitě to zdárně vyřešíte a pak to všem nandáte.
  • Opičák: Než dojdou do Bene, už budeme v Zátoce. :D
  • Bláťa: Haha, fakt sranda
  • Kejka: :(

Mates, 11:42: Do hodiny budu ve Vlašimi u fontány. Smažák bych dal.

topgear-20-nahled

Bebina a Opičák, 12:29: Nám zbývá cca 11 km. Smažák asi každý zvlášť.

  • Bláťa: Takže, jak jsem předpokládala, časový odhad úplně špatně, vůbec s Váma nejde závodit a to není fér…
  • MIMO FB: Bebina a Opičák se potutelně smějí, protože Mates je dávno před nimi, koupe se pomalu v Zátoce, nikdo neví, jak to odhadovat časově, Bláťa by chtěla závodit a odhadovat čas i když pak nečekaně přesedlává na vlak a bůhvíco. Ani tento příspěvek jim však nezvedá náladu, protože jdou jak ti blbcí dalších cca 10 km rovně za sebou (takže pokec nula) do Vlašimi po silnici v největším vedru. Až se Opičákovi opálila gumička z kravatky na krk a Bebina má vypálený rolák :D Bláťa si navíc tou dobou myslí, že Opovi a Bebině zbývá 11 km do Zátoky a ne do Vlašimi.
  • Opičák: To je nám líto, když budete příště chtít, pomůžeme Vám to naplánovat lépe.
  • Jasně, teď jsi pán, co. My to máme naplánované dokonale, ale váš dojezd bude do 15 v Zátoce a to není fér… Pak nemají ti nejlepší vůbec šanci.
  • Opičák: Myslíš Matěje? My budeme v 15:00 ve Vlašimi.
  • A my taky! :D Jedeme tam vlakem ke kašně a pak stopem.

Bebina a Opičák, 12:50: Kočárek má porouchané už třetí kolečko.

  • Radka: Už jsem objednala dostatek sádry na chirurgii . Ještě,že máme Míšu pojištěnou,aspoň budou prachy,hurá.Ale netruchlete,kolize jsou i v jiných týmech.
  • Bebina: Moc jsme se nerozbili.

 

Mates, 12:56: Popíjím odpolední kávičku u kašny ve Vlašimi. Zmrzlina už zmizela do bříška a ještě donuty čekají na konzumaci.

topgear-21-nahled

  • Opičák: Tak na nás počkej, už jsme v Lísku.
  • Radka: Mazej spát, jsi celý unavený,ospalý!!!!

 

Miky a Bláťa, 13:40: Nevzdáváme to! Jedeme vlakem do Benešova, přesedneme na jiný vlak směr Vlašim, dáme selfíčko u kašny a budeme pokračovat stopem! Jedeme za dobrodružstvím!

  • Lucka: Vy jste zlatí, že to nevzdáváte. Moc Vám s Lentilkou držíme palečky. Opatrujte se, pa.
  • Lucka: Hurá an stop!
  • Pytlák: To bude Dobrodružství!

Bebina a Opičák, 14:26: Menší pauzička

topgear-22-nahled

  • Lenka Pečená: Koukej nastavit pořádně obličej, ať víme, že jsi to Ty.

Miky a Bláťa, 16:03: Miky s Bláťou prošli posledním záchytným bodem a jdou za dobrodružstvím stopovat. :D Miky je dost nevrlý, je unavený a vadí mu horko.

 

Bebina a Opičák, 17:22: Nečekané setkání s Michalem.

obrazek obrazek obrazek

Bláťa a Miky, 17:29: Kdo pozná? Hádačka od Mikyho a Bláti!

topgear-26-nahled

  • Tesák: Keblov!
  • Pytlák: Cesta ze Zátoky do Keblova…

 

Mates, 16:58: Kde to jsem?

topgear-27-nahled

  • Lucka: Velká gratulace. To je přeci Keblov. :)

 

Miky a Bláťa, 17:52: Jsme tu! Ale zase nás čekala druhá příčka! Pytláku, to si zaplatím.

  •  Lucka: GRATULUJEME :)
  • Jarča: Ahaaaaa :)
  • Kejka: Super (smajlíkově)

 

Bebina a Opičák, 20:39: Za 3 km Javorník.

  • Lucka: Vydržte!
  • Radka: Jste NEJLEPŠÍ!!!!!

 

Michal, 20:50: Je tři čtvrtě na devět. Vyšel jsem z lesa nad Keblovem, za čtvrt hodiny k bráně to nedám :))

  • Lucka: ;-D

 

Všichni závodníci ze Zátoky u teplého čaje, 22:11: Michal dorazil do cíle ve 21:48 :) Už čekáme jen na kočárkáře!

  • Lucka: Zdravíme Michala,ty jsi teda TURISTA :)

 

Bebina a Opičák, 23:36: Jsme v cíli.

„Přepis pro neslyšící: Co bys řekl k dokončení závodu?“
 „Dojeli jsme.“
 

ZÁŽITKY

Bebina a Opičák:

Před samotnou cestou jsme měli tři kočárky, co se daly použít. Jeden mezitím ukradli z kočárkárny, druhý jsme zavrhli pro tendenci stáčet se na jednu stranu. Vzali jsme tedy ten, ve kterém jezdil Opičák a později Mates jako miminko. Pak v něm tahali stovky kil sběru, když si chtěli vydělat na nějaké ty radovánky. Tedy pod tou tíhou věku spadlo držadlo tak, že jsme se oba museli dosti prohýbat, abychom druhého odtlačili. Čekalo nás úctyhodných 89 kilometrů, ale to jsme ještě netušili.

Měli jsme vyrazit v pátek ráno, ale Bebinu odvezli na jednotku intenzivní péče s rozjetou alergií. Nikdo netušil, zda odjede. Nakonec se Bebina nenechala v klidu. V pátek ve 14:45 jsme stáli před Mekáčem v Hostivaři a kupovali si chickenburgery. Pak jsme vyrazili a za pár metrů, když už byla Radka, máme Bebiny, v klidu v tramvaji, zastavili jsme a šli opravovat náš vůz. Stáhli jsme ho lepenkou, dotáhli popruhy, použili stříbrnou lepenku. Pomohlo to na pár metrů…

Mapu jsme neměli. Bebina sice poslala návrh trasy, ale dál už to neřešila a Opičák už vůbec ne. Schválně, jak jinak. Jeli jsme tedy po paměti Opičáka a až když už fakt nevěděl a byla to několikátá zajížďka, svolil k tomu, že se koukne na mapu na mobilu. Během jízdy jsme se vzájemně tlačili, cesta ubíhala a záda i hýžďové svaly se ozývaly. No, projeli jsme do Středočeského kraje a bylo nám krásně a my se už skoro viděli v Zátoce pláňat. Cestou se nám kočárek dost porouchal. Začalo pravidelně upadávat zadní kolečko, ale naštěstí šlo jen o uvolněnou pružinku v zamykání, takže šlo nasazovat. Dalším defektem na jiném kolečku byla stržená guma, na což pomohl fixátor v podobě stříbrné pásky, ale pak si to nějak sedlo a ani nebyla potřeba.

Přesně tam, kde jsme minulý ročník skončili v dešti, postavili jsme stan a šli spát. Nevzali jsme si spacáky ani karimatky, protože kdo by se s tím tahal, že?! Bebina celou noc klepala zimu a funěla Opovi do ucha. Ten zase nemohl usnout, protože přesně ve 12 hodin v noci se spouštěl předzápis rozvrhů na jeho vysoké škole a hledal mobilní internet, což se úspěšně podařilo. Naklikal rozvrhy a… od té doby moc nemohl spát.

Dohoda zněla, že tedy vyrazíme. Někdy před pátou ranní jsme vyrazili směr Pyšely. Mates nás tou dobou už předešel. Navíc v sobotu už jsme měli o zábavu postaráno, jelikož jsme přišli na způsob, jak jezdit z kopečků ve dvou. A taky někdy po já nevím kolika kilometrech (prostě za den a půl) jsme přišli na geniální věc. A to, že lze kočár tlačit palubkou, která zde byla přidělaná, když Mates jezdil v kočárku na ležáka a starší Ondrášek seděl na prkýnku. Záda od té doby nebolela.

Po cestě jsme si rozbili další kolečko, které má dodnes osmičku a to tak, že jsme jeli ve dvou poměrně rychle a tadá, zadní kolečko se vysadilo. My se stáčeli doprava a již nešlo zabrzdit. Narvali jsme to do valu u silnice a naštěstí se nám nic nestalo. Paní z farmy vedle se přišla optat, zda jsme v pořádku, když se nezvedáme. A my se záchvatem smíchu kvitovali, že jsme v pohodě.

Peklo nastalo u Střuhařova, kde jsme minuli cyklostezku a čekalo nás asi 13 kilometrů na přímém slunci (Bebina má spálený výstřih a Opičák opálenou kravatu, kterou na sobě měl) a stále rovně po silnici. Ani povídat jsme si nemohli, což bylo značně demotivující. Opičák dokonce přestal hrát na foukací harmoniku!

Po cestě byla točená zmrlina, což jsme vážně ocenili. Ta nás čekala i ve Vlašimi spolu s ledovou tříští. Právě ve Vlašimi jsme se potkali s Vačicí a Bebina měla na kahánku. Vypadala jako leklá, ale pak se vzchopila a řekla hrdě, že to tedy dojde a neodjede s vačicí vlakem. Cesta byla úmorná a začalo se stmívat. Našli jsme zkratku, taže jsme nemuseli do Trhového Štěpánova a pár kilometrů si ušetřili, když jsme se vynořili v Javorníku.

Dorazili jsme za hluboké noci jako poslední, ale jak jsme celou cestu říkali „nehrotíme to tolik“. U závory jsme si pogratulovali a do jídelny v Keblově přijeli nečekaně a stylově přímo na kočáru a ve dvou! Popovídali jsme si s ostatními a šli spát. Dovezli jsme chickenburger, který Opičák s radostí další den sežral, i když to vypadalo spíš jako palačinka a vypadalo to značně nevábně.

Miky a Bláťa

Je sobota 4. 6. 2016, 6:51 a já vystupuji z autobusu číslo 177 na stanici OC Hostivař. Na zádech batoh v ruce skládací koloběžku s úsměvem na tváři. Už z dálky vidím, ale hlavně slyším Lucku Čapkovic, jak volá AHOOOOOOOOJ. Přicházím před nákupko, zdravím se s Lůcou a Mikym. Prohodíme pár vtipných narážek, že jsme šílení ujet na těhlech strojích 80 km a už už si to šineme ke dveřím MC. Bohužel otevírají až v 7:00, takže stojíme za dveřma, sledujeme čas a vybíráme, co z těch snídaňových hnusů dáme místo cheeseburgeru. Lucka nám zatím zahřívá kola svým osobitým stylem, jedna noha, jedna koloběžka a řehtá se u toho na celé sídliště. Konečně se otevřely dveře u MC. Kupujeme něco jako fresh cheeseburgera, bereme účtenku, vkládáme dobroty do batohu, uděláme fotku, pošleme info na FCB a vyrážíme. Prvních pár metrů se seznamujeme se svými stroji. Miky je zasloužilý kolobežkář, takže vše v cajku, ale já se psychicky hroutím po pár metrech. V duchu si říkám, ježíš a jsi ty holko vůbec normální? Příští rok ti bude 30 a ty jedeš na tomhle, ještě je to úchylně růžové a fialové… No to nevymyslíš… Cíl byl ale více než jasný, letos vyhraješ! Vsadila jsi se s Pytlákem a když se ti to nepovede, budeš mít modrou půlku tvé blonďaté kštice. Těsně před Hostivařskou přehradou nás čekal první kopeček. Ne, nejde to jezdit do kopce, hezky do ruky a jdeme. No to bude pěkné, říkám si. Miky mi však svým nadšením opravdu vháněl pozitivní přístup do žil. Bylo na něm vidět, že ho to baví. Na Hájích jsme se trochu zamotali v ulicích, naštěstí máme orientační smysl a zvládli jsme se vymotat.

Ujížděli jsme jako o závod, průměrná rychlost bylo cca 6 – 6,5 km za hodinu, což je hodně slušné. Asi nejhorší částí naší cesty byl cca 3kilometrový táhlý kopec po silnici. Nic moc s tou kolobkou v ruce, na rozpálené silnici bez stromů. Ale dali jsme to. Nejvtipnější byl barevný rozdíl mezi obličejem Mikouše a tím mojím. Cesta utíkala až do doby, kdy jsme sjížděli jeden super kopec před Pyšelama a mně najednou začala koloběžka strašně rachtat. Po zastavení jsme zjistili, že se mi kolečko vysvléklo z gumy až na plast. No, zahájili jsme plán B. Dodrncali jsme to na vlak směr Benešov. Přece to nebudeme vzdávat, sakra! Po cestě na vlak jsme se domluvili s mamčou, že si vezme naše kolobky v Bene, my přesedneme na vlak do Vlašimi a tam vystoupíme. Vše klaplo a už už jsme si to ve Vlašimi štrádovali ke kašně. Jelikož nám ujel jeden spoj a další jel až za hodinu, byla naše časová ztráta asi 3 hodiny nad plánem.

Po vyfocení u kašny, jsme si zašli doplnit zásoby do Billy a rozhodli se, že nebudeme srágory a pojedeme stopem. Miky měl premiéru a i přes mé naléhání, ať si sundá tričko a vyhrne kraťasy, to zvládl oblečený. :-D Stopovali jsme skoro hodinu, už jsme se na to chtěli vyprdnout a pokorně jít na vlak, když zastavil jeden pán. Byl to velice milý člověk, očividně vesničan, ve staré Felině. Povídali jsme si, proč stopujeme, on nám vyprávěl kam jede. Měl nás vyhodit v Kuňovicích, což je asi 8 km od Keblova, ale když projížděl, nezastavoval. Na chvíli jsem opravdu znejistěla, přeci jen mám sebou Mikouše, i když seděl vzadu…... Optala jsem se pána, proč nezastavuje. Podíval se a řekl, já Vás vezmu až do Keblova, to už je fuk kudy to do Křivsoudova vezmu. V tu chvíli mé nohy zajásaly, protože přiznejme si to otevřeně, bolely mě jako prase.

Pán zastavil na křižovatce u krámku, poděkovali jsme, vystoupili a začali si to s úsměvem na tváři štrádovat směr Zátoka. Po cestě jsme stačili udělat report z našeho dobrodružství, vyfotit Keblov a zjistit, kde se kdo nachází. Bebina s Opem byli někde kolem Vlašimi, Michal taky tam, ale starosti mi dělal Matěj. To snad ne, zase budu druhá! Psali jsme si s Bebinou, ta tvrdila, že neví a pak… Zvoní telefon, zvednu ho. Matěj mi s klidným hlasem řekl, že už je asi půl hodiny v Zátoce! Jakože cože??!!!??? Zase jsem byla poražena! Proběhlo poslední video těsně před pomyslnou bránou do tábora, celkové shrnutí této akce a dojmy.

Čtvrtý ročník Top Gearu byl jedinečný hned v několika ohledech. Zaprvé se ho účastlili už dva Kmeňáci mladší generace. Zhostili se této role velice dobře a opravdu klobouk dolů před Bebinou i Mikym! Jejich nadšení dokončit závod byl inspirující pro nás všechny. Zadruhé byl to asi nejpropagovanější závod u Poutníků, co jsme mohli zažít. Tolik fotek, videí, heců a komentů ještě nebylo. Zatřetí jsme se dopravovali velice originálně a i přes karamboli jsme všichni závod dokončili. Děkuji všem účastníkům, hlavně Mikymu, který to prožil celé se mnou! Jste užasní a báječní! A co jsem si odnesla? Příští, pátý, ročník VYHRAJU! :-D

Mates:

„Mám většinu zkoušek za sebou. Pojedu tedy na Top Gear.“, prohlásil jsem pár dní před startem. Trasu jsem už měl naplánovanou několik měsíců, ale osud mého startu visel na úspěchu ve škole. Jak? Samozřejmě pěšky a za jeden den. Zkusím překonat Huga z prvního ročníku, který skončil ve Vlašimi. S čím? Jen s malým batůžkem, hromadou sladkostí a baterkou. Jak dlouho? Přesně 24 hodin. To bych měl zvládnout s přehledem.  

Je pátek 20:00. Máma vaří večeři. Musím vyrážet v půl deváté. „V pohodě“, odpovídá máma. Ve 20:50 ještě řeším výměnu simek, protože tak budu mít internet v mobilu a budu se muset po cestě hlásit. Zato máma dostala několik esemesek od Opičáka a Bláti. Na start to stíhám jen během. Účtenku v Mekáči skoro zapomínám, ale vzpomenu si a pokladní mi ho tiskne ve 20:59:58. Skoro, o dvě sekundy startuji dřív.

Zpočátku to jde hladce. Kolem Hostivařské přehrady o znám. Do Průhonic také, ale v lese bez baterky (kde už je tma jak v pytli) na chvíli znejistím. Nakonec se dostanu do Radějovic, kde pomalu opadává světelný smog Prahy a objevují se na nebi první hvězdy. Pár kilometrů jsem nucen jít po silnici (ano, porušuji pravidla), protože tu prostě jiná cesta nevede. Ale jsem dobře osvětlen blikačkou a auta mě slušně objíždějí.

Začíná první vysoká tráva, která mě během cesty potká ještě několikrát. Večerní rosa ji krásně pokropila, takže mám všechno od kolen dolu mokré. Při každém šlápnutí se z boty řinou bublinky. Ach, to bude puchýřů. A také bylo.

V Pyšelech jsem v půl druhé a dávám si první velkou půlhodinovou pauzu u lorety. Kolem pochodují divočáci a já si vychutnávám cheeseburger (druhé porušení pravidel). Kostel ve městě odbíjí každou čtvrthodinu, to by se jeden zbláznil. Místním to ale asi nevadí a klidně spí, když procházím dolů do Čerčan a pak strmým stoupáním do Vlašimské pahorkatiny. Zapadlá vesnička Mezihoří mě uchvátí inverzí a mlhou v údolíčku. Začíná se rozednívat, východ slunce vidím až za půl hodiny mezi kmeny stromů.

Místo, abych v novém dnu pocítil novou dávku energie, začínám mít krizi. Jde se mi špatně a pomalu. Teda, alespoň mám takový pocit.Můj cíl je rozhledna Špulka, kterou občas vidím mezi mlhou, která to tu celé obklopuje. Po silnici klesám stále níž a níž abych to mohl pak zase vyšlapat nahoru. Rozhledna mě přivítá třemi keškami a lavičkami na posezení. Nejdřív chci jít nahoru, ale už z prvního mezipatra vidím jen mlhu. To nemá cenu.

Lehnu si na jednu lavičku a po chvilce zjistím, že se celý třesu. Radši tedy vstávám a posunuji se na posezení, kam sítí sluníčko. Po chvilce přiběhne nějaký pán a začne se se mnou vykecávat. Odkud a kam prý jdu, co on tady dělá a tak podobně. Je to moje první promluvení za celou cestu. Poradí mi rychlejší cestu do Vlašimi, než mám naplánovanou a opět odběhne. Já si lehám na lavičku a asi dvě hodinky si zdřímnu.

Kratší cestu nakonec nevyužívám, protože by to byl nepovolený doping a já mám stejně na ostatní náskok. Když to vezmu tou delší cestou, budu v Zátoce podobně jako Bláťa a Miky. To jsem ještě netušil, že se jim polámalo kolečko. Posledních deset kilometrů do Vlašimi se mi jde dobře, protože to tu znám a špatně, protože mě začíná bolet klenba levé nohy (ostatně ta mě bolí ještě pět dní po závodě).

V obchodě potkávám Zdeňka Svěráka, který něco kupuje. Mám nutkání udělat si s ním selfíčko, ale nakonec odolám. Nebudu přece jako ti selfíčkáři z Facebooku. U kašny si vypiji odpolední ledovou kávičku, slízám zmrzlinu a sním dva donuty. Tady mám poslední půlhodinovou přestávku před cílovou rovinkou dlouhou dlouhou 18 km. nějak jsem si zafixoval, že je to deset, a proto jsem se divil, že to jdu čtyři hodiny. Před Trháčem jsem to zkusil krosnout po cestičkách, které jsou na mapě čárkované. No, žádné cesty tam nejsou, a tak jsem lezl lesním srázem nahoru. 

Cesta z Javorníka už mi byla důvěrně známá, takže jsem odkrajoval kousek po kousku. Stejně mi to ale přišlo jako nejdelších šest kilometrů v životě. Po úmorné silnici do Keblova a k prsu jsem se už mohl těšit z dokončení závodu. Občas jsem se ohlédl, jestli mě někdo nedobíhá či nedojíždí a už jsem byl u brány. Je 16:58. Oslava ani fanfáry neproběhly. Místo toho jsem si šel naložit zapuchýřované nohy do vody.   

Michal:

Když jsem stál s povinným cheeseburgrem u OC Hostivař, pomyslel jsem si, že ten rok od posledního Poutnického Top Gearu utekl pěkně rychle. Někteří od loňska „přezbrojili“ na jiná bláznivá vozidla, zatímco jiní (tedy vlastně jen já) zůstali u osvědčené „klasiky“ – kombinace bus, vlak, pěšky. Ale ani to mi nezabránilo letos se zúčastnit a dosáhnout mety – tedy Zátoky pláňat :)


BUS
Vyrážel jsem poměrně pozdě, až v sobotu odpoledne. Cesta prvotním dopravním prostředkem proběhla celkem poklidně, na Roztylech stálo docela dost lidí, ale všichni jsme se vešli. Cestou jsem i podřimoval (ovšem bez své klasické zalomené ruky přes hlavu) a než jsem se nadál, byli jsme ve Vlašimi na společném nádraží pro vlak i bus. Teď to chtělo dostat se až na staré náměstí ke kašně a tam se stylově zvěčnit :)

VLAŠIM
Cesta od nádraží na náměstí je z kopečka. Záchytných bodů je cestou několik. Míjím jeden nejmenovaný peněžní ústav (této firmě opravdu nechci dělat ani bezvýznamnou reklamu…). Po pravé straně je později nákupní centrum a po té po levé ruce jakási moderní kašna – to není ten dílčí cíl. Opět na druhé, tedy pravé straně, je mramorová koule na podstavci, která „plave“ na vodě a zvolna se neustále otáčí. Dá se i zastavit, nebo změnit její směr otáčení. Prostě jsem se zase bavil jako malej harant :)

Další částí cesty k té historické kašně na náměstí je prudší dlážděný kopeček, kde před lety po levé straně bývalo řeznictví a uzenářství. Dnes je na tom místě obchůdek se zdravou výživou. Vzpomínám na jeden z prvních táborů v Zátoce pláňat, kdy ta naše generace „sotvadospěláků“ začínala. Vařilo se na táboře, co jsme uměli, a maso bylo jen občas. Při jednom výjezdu, snad po nákupech, jsme už já s Berunou neodolali a místo těch povětšinou sladkých jídel jsme se v tom voňavém masitém obchodě prostě nadlábli… :)

Konec nostalgického vzpomínání. Vcházím na náměstí a před sebou mám kašnu. A tu se náhle ozve hlas: „To je Michal! Machaleee…!“ Zaostřím zrak a dole na náměstíčku na jedné lavičce sedí Bebina s Opem! Vzájemné, kde se tu bereme, vystřídalo, co dál. Moje cesta byla jasná – přesedlat na další dopravní prostředek, tedy vlak, a popojet zase o kus blíže k Zátoce. Opův plán byl pokračovat s kočárkem, byť mu už kolečka odpadaly. Bebina váhala a nakonec se rozhodla pokračovat dál a to bylo jedině dobře, trhla svůj osobní rekord a dokázala, že je BOREC – dojít za dva dny z Prahy až do Keblova, nějakých cca 80 km (pozn. Opa: Nakonec dokonce 89 km).

VLAK
S Opem a Bebinou jsme se vyfotili u kašny a pak jsem pokračoval cestou zpět na nádraží a nastoupil do lokálky – „autobusu na kolejích“ jak ji už mnoho let říkám. Zavezla mne až na konec tratě, do Trhového Štěpanova a dál jsem se vydal po vlastní ose. Ve vlaku cestovalo ještě pár lidí a nejhlučnější byla parta čundráků již ojíněná alkoholem. Jen jeden z nich byl zcela střízlivý, ale upovídaný. Potkali se již ve Vlašimi a pokračovali vlakem společně. Ten upovídaný vystupoval dřív, než v Trháči a také se mnou prohodil pár slov, byl zvědavý, kam jedu, stačil říct, že veze něco dětem, jak pracuje a má se dobře a s úsměvem vystoupil. 

PĚŠKY
V Trhovém Štěpánově se dají přejít koleje na silničku, vedoucí k lestu, buď zdlouhavým obcházením, nebo rovnou přes koleje a pokračovat dál. Hádejte, kudy jsem se vydal. ;) Minul jsem zvláštní velkou lavičku, která je na docela nečekaném místě a od poslední návštěvy k ní přibyla i dlouhá cedule, která znázorňuje místa v okolí. Opravdu zvláštní na opuštěném místě mezi poli…

Čas se trochu nachýlil, takže jsem se tentokrát nezdržoval a přešel přes první lesík a stoupal do kopce k nejbližší vesnici – do Javorníka. Tady jsem seznal, že nemám problém s vydejcháním toho kopce, ale s nohou, co už dostala několik „zásahů“… Javorník byl za mnou a ještě jsem míjel stádo býků (žádných kraviček). Jeden si mne nevšiml, vzal od ohrady do zaječích, ale místo něj přiběhlo několik jiných statných jedinců a vyprovázeli mě, dokud šla cesta podél ohrady.

Les nahoře nad Keblovem je dlouhý a cesta poměrně rovná, jednotvárná. Už se stmívalo, když jsem dorazil na známé odpočinkové místo u silnice s Keblovem na dohled. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že bych to vzal kousek směrem k Mnichovicím a napojil se na pověstnou železnou-zelenou cestu a přišel do Zátoky lesem. Ale bylo už třičtvrtě na devět a bylo jasné, že ani vzdušnou čarou se do devíti k bráně nedostanu. Šel jsem tedy kratší cestou po silnici do Keblova a dál až na odbočku k PRSu. Parkoviště Rybářského Svazu – myslíte snad někdo něco jiného? :)

Přes les k bráně už to bylo jen kousek, později v noci dorazili i Bebina s Opem. Každý byl „po zásluze“ z téhle naší blázniviny různě zmožen, ale to k tomuto „závodu“ patří :) Další den jsme se pustili do uklízení starých podsad a dalšího nepořádku za srubem a nakonec jsme dvěma vedoucím z prvního turnusu, co k nám dorazili, pomohli s přípravou tyčí na tee-pee.

UŽ JEN PÁR SLOV I
Všimli jste si na stránce Top Gearu, že je tam u mého dopravního prostředku taková podivná přesmyčka? Někteří ano a zeptali se a někteří na to přišli, není to složité :) 

UŽ JEN PÁR SLOV II
Náš oddíl se mi stále jeví jako malý zázrak. Založit jej v dnešní době, kdy je tolik jiných lákadel, od úplné nuly ho dovést k pravidelné a bohaté činnosti je opravdu úspěch. Tak putujte, Poutníci, ještě mnoho let, sbírejte zkušenosti, hrajte bláznivé hry, i tenhle Poutnický Top Gear ať vzkvétá, protože to všechno stojí za to :) Světlo vašim krokům!


OHLASY

Bebina: Závod Poutnický Top Gear je za námi. Skončili jsme na krásném 4. místě. Mám obrovskou radost, že jsme to dojeli. Děkuju moc za super závod Blátě, Mikymu, Vačici a Matějovi. Velké díky patří také Opičákovi, který se mnou závod jel.

Lucka: Bebino, fakt jsi BOREC!

Kejka: Jste úžasňáci!

Bláťa: Poutnický Top Gear 2016 se opravdu vydařil! Můj supermegaukulele parťák Miky byl nejlepši technik, co jsem mohla mít a náš tým měl na výhru! Tak zase za rok, těsim se!

Michal (Vačice): Hele, jste všichni fakt borci. Fakt dobrý.


Opičák: Poutnický Top Gear je o překonání, o tom udlat něco jinak. Ušli/ujeli jsem 89 kilometrů na dětském kočárku ve zuboženém stavu. Vyslechli jsme si napůl lítostivé „no, to já s kočárkem dělat nemohu“ od pána s dětmi, vyslechli jsme si potlesk a dětský smích s údivem jejich maminky a popřání štěstím nad naší další cestou, ale viděli jsme i kroucení hlavou s komentářem: „Rovnou do Bohnic!“

Zvládli jsme to i přes nešťastné události jako neustále upadávající zadní kolečko, zimu ve stanu v noci, půlnoční modlitba, aby šel signál, když je zápis předmětů na VŠ rozvrh, přes karambol, kdy jsme se vysekali tak, že máme z jednoho kolečka osmičku, přes strženou gumu na kolečku jiném.

Bylo to dobrodružství, na které se dá vzpomínat dlouho a které poskytlo intenzivnější prožitek, než v lepším případě půlkilometrová procházka po Ladronce zakončená v hospodě, v horším případě sezení u tabletu. :-)

Velký obdiv pro druhou polovinu našeho závodního týmu (i když ten závod jsme nehrotili), Bebinu. Ve 13 letech ujít takovou dálku a přemoct se ve Vlašimi, kde vypadala na umření? Neuhasínající energie, kterou vložila do něčeho, za co fakt respekt! Snad jen příště dojít ten chickenburger, když už jsme ho s sebou vezli. :D


Opičák: Hele jako!!!! Budu příští rok vyžadovat splnění pravidla č. 1: Před startem si musím koupit cheeseburgra či jiný humáč v Mekáči v OC Hostivař a dovést/donést ho i s účtenkou do Zátoky. Páč jako ta chuť na ten kus žvance a zároveň jezení toho hnusu zmačkanýho je jedna z podstaty závodu, která nás již v prvním ročníku bavila pod altánkem u Zelený budky.