Poutnický Top Gear 2015

top-gear-15-nahled

Miky aneb mokrý muž

Na letošní Poutnický Top Gear jsme vyrazili ve složení Chumba (longboard), Bára (dětské odrážedlo, ze kterého později přesedlala na městskou koloběžku), Miky (dospělácká koloběžka), Bláťa (elektrokolo) a Opičák (nákupní vozík). Měle se přidat ještě Jarča (autobus – skútr), ale bohužel onemocněla.

Cesta byla v duchu děsného vedra a celý závod přerušil ohromný déšť. Závod byl po dohodě u Pyšel přerušen a nakonec předčasně zrušen.

Opičák:

Nejprve se mne každý ptal, jak na vozíku ze supermarketu chci jet. Samozřejmě jsem neseděl v něm, ale odrážel se zezadu a naskakoval na zadní tyč (tak, jak jezdíte v krámu, když vás máma nutí, ať jdete nakupovat s ní). Zjistil jsem, že nákupní vozík je v lecčem obdobný jako ten invalidní. Když je silnice klopená, je to peklo. Vozík se stáčí a urvat to prakticky nejde. Snad jen když se jede v úhlu 45°, je to lepší.

Prve jsem měl vyrážet v pátek, dojet k večeru Báru, která nechtěla spát sama v lese a pak ji v sobotu opustit a jet dál. Ta ale skončila po chvíli v Hostivaři, a tak jsem vyrážel až v sobotu v 6 ráno. Vstával jsem v 5 ráno a tedy měl jsem sto miliónů chutí lehnout zase do postele, když jsem viděl, jak Bára vychrupkává. Přemohl jsem se však a jel na místo startu. Tam jsem se potkal s Chumbou, který shodou okolností vyrážel také v 6. Cheeseburgera jsme si nekoupili, protože měli zavřeno. Koupili jsme ho až u dálnice, kterou jsme později křižovali.

Chumba by byl o něco rychlejší, ale zase ne o tolik, takže jsme se domluvili na společné jízdě. Byl jsem za společníka rád, protože mi pomohl v takových situacích jako přenášení svodidel nebo brodění řeky, když se po opravovaném mostě nemohlo jet, což bych sám zvládal dost blbě. Ještě jednou Chumbovi tímto textem děkuji.

V polích bylo děsné horko. A to už hned z rána. S radostí jsme dojeli do Velkých Popovic, kde jsme se potkali s Bárou. Ta nás pak předjela. Blízko Pyšel nás stihl deštík, který přerost ve větší déšť až v bouřku a chlíšťák (staročesky vydatný déšť, slejvák). Po hodině neustálého pršení jsme se domluvili, že závod scratchujeme. Naštěstí jsme tou dobou byli všichni do 10 km od Pyšel, takže jsme se sešli na vlakovém nádraží a jeli domů. I tak to byl parádní zážitek a další zkušenost s extrémním vozítkem. Celkově jsem na něm odjel 29 kilometrů!

PS: Vozík v Pyšelích z čista-jasna zmizel. Fakt to nechápu.

 

Bára:

Minulý rok hned po mých prvních koloběžkách jsem začala přemýšlet, na jakém vozítku pojedu letos. Už ani nevím kdo nadhodil, ať jedu na dětském odrážedle, tak jsem se toho chytla, z části ze srandy a zčásti jsem o tom opravdu uvažovala. Osudný bod nastal tehdy, kdy mi Bláťa opravdu odrážedlo přivezla na výpravu, ať si ho vyzkouším. Pěkně z toho bolela prdka, teda a moc nadějí jsem tomu nedávala. Potom přišla další vlna nadšení, že si to vycpu molitanem a bude to super, no a druhý den jsem vyrazila od Hostivaře s kečupem v kapse a vidinou bolestných kilometrů přede mnou.

Pravda, asi po prvních 100 metrech jsem se ztratila, ale nakonec jsme se z toho bludiště dostala a přejela jsem přes mostek vedoucí k Hostivaři, tam jsem si znavena cestou samozřejmě musela dát sváču, no! A ona nikde! To byla první věc, která podkopla moji odhodlanost. Pominu to, že se za mnou lidé otáčeli, ukazovali si, šeptali, co mě překvapilo, tak se na mě většinou dívali dost nevraživě, což nechápu. Když jsem však dojela K přehradě, došlo mi, že tohle prostě nedám, nejenže mě bolely nohy jako čert, musela jsem každých 20 metrů zastavovat (nohy prostě na tenhle pohyb nejsou zvyklý), tak mě to už ani nebavilo. Jako sranda super, ale byl to fakt vopruz.

Druhý den ráno jsem teda vyrazila na koloběžce, ale na té malinké, abych to neměla tak snadné. Cesta utíkala příjemně až do chvíle, kdy kolem poledne začalo nesnesitelné vedro, opravdu hrozné, navíc jsem pořád jela po silnici a myslela jsem, že to se mnou brzo šlehne. Po několika hodně chvílích jsem dojela Opa s Chumbou ve Velkých Popovických, kde směle ochutnávali tamější chutný mok.

Přibližně někde před Vlašimí (cca 37 km, pozn. Opičáka) se z nádherného počasí stávalo zatažené, až začalo lejt, jak kdyby někdo kýbl votočil. Pohoda řikám si, celý den tak pěkně, chvilku tu počkám a pojedu. A ono ne a ne přestat, tak jsem vyrazila vstříc poryvům větru a bujarému dešti. Za několik kilometrů jsem toho měla plný kecky, ale drželo mě vepředu to, že jsou všichni za mnou a že přijedu do Keblova, skočím do vody. Před  Soběhrdama mi však v nejhorším slejváku zazvonil telefon, kde mi Opičák po příšerném několikakilometrovém kopci v dešti a hnusu sdělil, že jsou ve Vlašimi a, že to ASI vzdáváme a počkají tam na Bláťu se kterou se poradí. Je možný, že jsem byla trochu nepříjemná, protože se mi opravdu nechtělo na kopci v dešti čekat na verdikt a nemoct se pohnout ani jedním směrem. Vykašlala jsem se na to, protože bych stejně nikam s promočeným mobilem (ten už toho přežil) nedojela. Teda, jak bych popsala cestu 5km z kopce v takovém dešti? Představte si, že projíždíte vodopádem směrem nahoru, jen byl teď kolmo, takže docela sranda, ne vážně mě to bavilo. Vlastně celá cesta byla fakt super. Tak co příště?

 

Bláťa:

Je sobota 13.6.2015,10:45 a já s Mikym vyjíždím na 3. ročník Top Gearu. Cheeseburger v batohu, účtenka v peněžence a zvědavost jak to letos dopadne. Pro mě je vždy asi nejhorší částí tohoto závodu ten začátek, kdy se proplejtám Prahou a je to nekonečné.  Nejen, že je tu větší horko, než kde jinde, protože kolem mě je samý beton a asfalt, ale také ta cesta vůbec neubíhá a já mám pocit, že jsem stále někde na startu.

Konečně jsme s Mikym, já na elektrokole a Miky na koloběžce, vyjeli z ulic plných domů a aut a stala se mi nehoda. Miky neslyšel, co na něj volám a přibrzdil. Blbá náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna točila cestu a měla v pravé ruce foťak.  Nechtěla jsem do Mikyho narazit a tak jsem zmáčkla levou rukou brzdu. To jsem neměla dělat. Přepadla jsem dopředu, odřela si koleno, narazila si prsty na levé noze a zarazila si řidítka do žeber. Chvíli jsem tam kvílela, protože jsem nemohla moc popadnout dech. Následovala kontrola foťáku, který je odřený a jen štěstí, že jsem neodřela čočku. Elektrokolu se skoro nic nestalo. 

V Průhonicích na náměstí, kde jsme si dali moc dobrou točenou zmrzlinu z Opočna, jsem si kontrolovala prsty, které byly lehce profialovělé, ale při jízdě mi to moc nevadilo. Po překonání šílené křižovatky u Modletic jsme se ještě zastavili na krátkou třešňovou pauzu. Následovala poklidná jízda v šíleném vedru až do doby, kdy jsme za Popovicema narazili na slejvák.

S Mikym jsme usoudili, že trochu deště neuškodí a osvěží nás to. Byli jsme schovaní pod stromy u ohradníku s kravičkami. Tam se mi moc líbilo do doby, než jsme byli totálně promočení. Sledovali jsme, jak se i při této průtrži mračen odpařuje voda z rozpálené silnice a čekali. Po asi 10 minutách přestalo pršet. Miky a já jsme nastoupili na své stroje a vyrazili dále po cyklistické trase 0028. Bohužel se průtrž mračen opakovala ještě dvakrát asi za 4 km a my už neměli ani kousek suchého oblečení.

Těsně před Pyšelami jsme potkali na kost promoknutého Opičáka a Chumbu. Chtěli si najít úkryt. Rozhodli jsme se tento rok soutěž ukončit a po čekání na všechny jsme se hromadně vydali vlakem z Pyšel zpět do Prahy. Tak snad příští rok bude lepší. 

Chumba:

Letošní Top Gear začal krásným počasím. Chvilkama až moc krásným, že z nás lil pot. V 6 hodin jsme já a Opičák dodělali poslední úpravu na našich závodních strojích a vyrazili jsme na cestu. Jelo se nám celkem hezky, přes kořeny hůře, ale celkově dost pomalu. Myslím si, že kdyby nezačalo pršet a závod neskončil, do tábora dorazíme. Ale až tak okolo 23. hodiny. To už bohužel nezjistíme. Zatím nevím na čem pojedu příští závod, ale určitě si vyberu stroj, který potřebuje pumpičku na nafouknutí kol.

Miky:

Ráno když jsme jeli k Hostivaři tak nás vyhodili z 2 autobusů,ale nakonec jsme se tam dostali. Cesta z Prahy byla dobrá ale u Hostivařský přehrady byl velkej kopec a ten nám s Bláťou dal zabrat, když jsme ho vyjeli tak to byla už pohoda. Cestou jsme se zastavili u stromu s třešněmi. Nejhorší byl ten slejvák. Blízko Pyšel jsme potkali Chumbu a Opa, oba byli naštvaní a asi unavení. S Bláťou jsme jeli do Pyšel tam jsme se trochu usušily a jeli jsme všichni do Prahy.

 

Fotogalerie