Cesta za Manitouem

sdc10313         Na naší poslední výpravu v tomto školním roce jsme se vydali ve složení 7 dětí a 5 vedoucích na sever, konkrétně do oblasti mezi Českým Dubem a Mimoní. Tato akce patřila mezi putovní – což znamená, že jsme nejeli do žádného pevného objektu ale vařili i spali ve volné přírodě. Pokud Vás zajímá, co vše jsme zažili, rozhodně čtěte dále…

        Sraz byl tentokrát v pátek v 16.00 na Černém Mostě, odkud jsme necelé dvě hodiny jeli autobusem do Českého Dubu. O záživnost jinak nudné cesty se postaral Opičák, který jako autor trasy doběhl do autobusu doslova na poslední chvíli. Nenechali jsme se tím však jako ostřílení Poutníci zaskočit a po příjezdu se vydali směrem k Čertově zdi. Po jejím navštívení a vytvoření několika originálních skupinových fotek jsme šli hledat místo na spaní.

        Druhý den ráno nám všem bylo jasné, že nás dnes čeká největší podíl z celkové (přibližně 21 km dlouhé) trasy. Hodili jsme tedy batohy na ramena a s přestávkou na odpočinek a zmrzku v Osečné jsme se vydali směr vrchol Ralsko (necelých 700 m nad mořem). Cesta s „plnou polní“ nebyla jednoduchá ale Poutník se nedá, a tak jsme po rozebrání nejtěžších věcí těch nejmenších pokračovali dále. Odměnou nám bylo Hamerské jezero, které po náročném dni jistě každý uvítal a některým osvěžení dodalo takových sil, že proběhly ještě kohoutí zápasy ve vodě. Avšak protože jsme byli někde v polovině trasy a ručičky hodinek se nebezpečnou rychlostí přibližovaly k páte odpolední, museli jsme opět hodit batohy na záda a vydat se směr Ralsko. Při pohledu na nedávno vybudované cyklostezky pokryté novým asfaltem, nejeden z nás začal přemýšlet, co všechno by byl ochoten obětovat za kolo či koloběžku. I tuto část jsme ale zvládli a nacházeli se těsně pod Ralskem. Čekala nás ta nejtěžší část celé výpravy a to konkrétně závod na vrchol – Poutníci proti tmě, která se šiřila neúprosnou rychlostí. Výsledek by se dal nazvat remízou a my si našli místo na spaní těsně pod vrcholem. Únava některých z nás po náročném výstupu způsobila mimo jiné to, že pár jedinců chtělo dát přednost spánku, před jídlem. Nejíst ale není řešení a tak jsme se po pozdní večeři všichni s plnými žaludky vydali směr spacák a doufali, že se pořádně vyspíme…

        O to větším překvapením bylo probuzení okolo 4 hodiny ranní s tím, že se (tentokrát bez baťohů) vydáme na samotný vrchol, což znamenalo asi kilometrový výšlap. Důvody byly dva – jednak tam na nás čekal Manitou, který si nás pozval a také se rýsovala ideální možnost spatřit východ slunce, které mělo vyjít (a také vyšlo) v 4:51. Chvíli na to se ve zřícenině objevil Manitou a předal nám poslední část kipu. To, které jsme právě dostali a všechna ostatní máme přinést na nejbližší setkání, tedy středeční schůzku. Poté následovalo dospávání avšak některým jedincům přišlo vhodnější tento čas strávit dobrovolným sbíráním dřeva na oheň, čímž pozdravujeme Mikyho. Po snídani a brzkém obědě jsme se vydali na posledních cca 6 km směr vlakové nádraží v Mimoni. Cestou se začaly projevovat různé puchýře ale kvůli tomu vlak nečeká, takže zalepit a šlapat dál.

         V průběhu celovíkendové chůze jsme hráli menší nedobrovolnou soutěž s názvem „Kdo nasbírá nejvíce klíšťat“, protože se nám jich podařilo najít a vyndat rovnou 19. Celá akce byla jednoznačně vydařená a i když většina z nás si ve vlaku po právu schrupla (včetně Michala, což jsme viděl nejspíše poprvé), tak odšlapané kilometry rozhodně stály za to a těšíme se na závěrečnou Velkou cestu – tábor.

 

Fotogalerie: Tadyhlenc